COM-IN.cz - POSELSTVÍ OD PROTINOŽCŮ

Putování lékařky australským vnitrozemím s domorodým kmenem Opravdových lidí.
Úryvek:
Pohled na pomalované tváře mužů stojících vzadu s nabroušenými kopími v rukou ve mně však vyvolal rozporné pocity. Zmocňoval se mě vzrůstající strach. A přece se všichni tvářili neškodně a vládla tu nálada prosycená teplem a přátelstvím. Uvědomila jsem si svou vlastní hloupost. Tohle v ničem nepřipomínalo moje představy. Jak mě mohlo napadnout spojit si výhružnou atmosféru s lidmi, kteří vyhlíželi tak mírumilovně?

Kdyby můj fotoaparát nebyly venku právě pohltily plameny, byla bych si mohla jednou nalepit do alba úžasné fotografie anebo bych mohla nadšenému publiku, přátelům a rodině ukázat zajímavé diapozitivy.
Vrátila jsem se v myšlenkách k ohni plápolajícímu venku a otřásla jsem se při pomyšlení na vše, co v něm zmizelo: můj mezinárodní řidičský průkaz, oranžové australské bankovky, stodolarová bankovka, kterou jsem po léta nosila uschovanou v tajné přihrádce své peněženky od dob, kdy jsem v mládí pracovala pro telefonní společnost, moje oblíbená měkká rtěnka, kterou v téhle zemi nebylo možné koupit, moje diamantové hodinky a prsten, který jsem dostala od tetičky Noly k osmnáctým narozeninám - to všechno teď venku živilo plameny.
Tok mých úzkostných myšlenek přerušil můj tlumočník, který mě představil kmeni. Sám se jmenoval Úta a vyslovil to s protáhlým "ú", které pak ukončil kratičkým "ta".
...
"Pojď. Odcházíme."
"Kam?"
"Na cestu."
"Kam?"
"Napříč Austrálií."
"Výborně! A jak dlouho to bude trvat?"
"Přibližně tři proměny měsíce."
"Říkáš, že půjdete pěšky tři měsíce?"
"Ano, asi tři měsíce."
Zhluboka jsem si vzdychla. Pak jsem Útovi, který už byl daleko ode mě, oznámila: "To bude určitě báječná zábava, ale já s vámi jít nemůžu. Nemůžu prostě jen tak odejít. Mám své závazky, musím platit nájem, účty. Nejsem na něco takového připravená. Potřebovala bych to vědět předem, abych si mohla zařídit všechno potřebné. Pak bych se teprve mohla vydat na takovou cestu.

[Zpět]